Michal Marc v Díky, trenére

Michal Marc je asistent trenéra dětí r. 2010 a člen černošického týmu Muži B. V letošním roce se dostal do TOP16 v projektu Díky, trenére, který má za cíl vybrat a ocenit ty, kteří vedou děti ke sportu a vychovávají z nich jedince se smyslem pro povinnost a fair play.

Michale, jak jsi se do ankety dostal, kdo tě přihlásil?

Přihlásil mě kolega z práce, kterému připadalo zajímavé, že kromě práce chodím ještě trénovat. Naše firma je totiž jedním za sponzorů téhle akce, a tak někde viděl plakát a přihlásil mě šupák (smích)

Takže i kolegům z práce je jasné, že žiješ hokejem i mimo led? A nejen ty, ale i celá tvoje rodina ..

No jasně! Když je třeba náborová akce nebo finále A týmu, tak plakáty věším i do práce na okna. Mám jednoho kolegu, který dřív hrál také hokej za Černošice, takže tam máme takovou tygří arénu.

A jak to vypadá doma?

Hokejem se u nás žije pořád, s Vašíkem (syn, brankář ročníku 2010) jezdíme po zápasech, do toho Míša (manželka) je jejich vedoucí. Často řešíme kolik nás bude na zápas, kdo je nemocný, kde koho vyzvednout cestou na zápasy, když rodiče nemůžou. V létě to opouštíme, ale na řadu přichází atletika, kterou dělá Anežka (dcera).

Kdy jsi se dostal k trénování dětí?

Už to budou asi 4 roky... Všechno to začalo, když Vašíkovi byly 4 roky. Vzal jsem ho několikrát na veřejné bruslení do Černošic, aby si zkusil bruslit na kačenkách a pak už i na malých kanadách. No a tam nás odchytil Martin Jůzek (ředitel klubu a vedoucí Náboru) a nalákal nás ať to začneme zkoušet v náboru a mě zároveň přivedl k B týmu mužů. Nejdřív jsem se jen koukal s čajem v ruce z bufetu a pak jsem pomalu začal chodit sem tam pomáhat na led a postupně se to stalo pravidlem a nakonec jsem si udělal trenérskou licenci.

Jak jsi se ty sám dostal k hokeji?

Asi od šesti let jsem hrál za Neratovice, což  byl velký černošický rival. Dost často jsme hráli proti sobě. Tehdy ještě na otevřených zimních stadionech. Před vojnou jsem hrál ještě za Mělník a Kralupy. Po vojně už jsem hrál míň a po zranění páteře jsem na několik let musel přestal. Asi 5 let jsem nehrál vůbec a pak jsem se k tomu postupně s Vašíkem zase dostával.

A jak bys trenérským okem hodnotil sám sebe?

Hrozně! Víš, nejhorší je, když jsem celý den na zápase s dětmi nebo na tréninku a kluci třeba říkají: „Já už nemůžu“ no a já říkám „počkej to takhle nejde! To tam musíš nechat všechno!“ a pak odpoledne jdeme s Béčkem na zápas a já přijedu na střídačku a tahám nohy úplně jak v medu a vůbec nemůžu. No a pak si vzpomenu na to co říkám dopoledne klukům. Já bych fakt chtěl přidat, ale nejde to! Jako hráč bych si dal kolikrát pohlavek. Třeba vezmu puk rozehraju a už vím, že to byla hloupost! Vidím jak se Dominik Sem (kapitán B týmu) směje, nebo řve hlasem, který je slyšet po celé hale. Na střídačce se za to mohu jen omluvit, vnitřně si několikrát vyhubovat a snažit se to napravit. 

Jsi v týmu zároveň jako táta a zároveň jako trenér. Jak se ti spolupracuje s rodiči dětí, to může být někdy docela oříšek. 

Musím říct, že jsme docela dobrá parta. Není tam žádný přemotivovaný rodič, který si myslí, že jeho dítě je druhý Pastrňák. Protože, kdyby tam nějaký „druhý Pastrňák“ opravdu byl, tak tomu ty rodiče musí věnovat daleko víc a nemůžou čekat, že na čtyřech trénincích týdně z něj Pastrňáka uděláme. Tím nemyslím, že mu budou platit další ledy a dalši objíždění kuželů, ale zajistí mu sportovní všestranost a do sportu se sami aktivně zapojí. Vážím si toho, jak s rodiči spolupracujeme a jako parta spolu vycházíme dobře. Pro Vašíka to může být někdy trochu těžší. Má tam tátu a v očích ostatních kluků to může vypadat jako výhoda, ale nakonec je kolikrát první kdo to odnese. I když se snažím to nedělat a problémy nechávám v šatně, nebo na ledě,  kde je Vašík součástí týmu a ten táhne vždy za jeden provaz.  

Jinak se snažím být s klukama kamarád, ale zároveň mít autoritu. S dětma se známe, takže vědí, kdy končí sranda. Jsem rád, když mají důvěru a občas mi svěří nějaké tajemství. 

Jak vypadá váš týmový život, teď přes prázdniny, když skončily tréninky? Scházíte se? Jezdíte spolu třeba na hory, kola? Nebo si dáváte pauzu, abyste si odpočinuli jeden od druhého?

Částečně. Kdo měl čas, jel koncem školního roku na pěší výlet a lodě do Lenory. V minulosti proběhlo několik společných sportovně kulturních víkendů. Je fajn, když si můžete popovídat i mimo studenou halu. Máme dobré vztahy i s atletickým klubem z Černošic.Využívame ovál na trénování nebo zakopání. Někteří kluci z týmu spolu jedou na tábor. Vašík jede třeba s kamarádem z týmu na vědecký tábor. No a poslední týden prázdnin už mají soustředění.

S atletikou spolupracujete s ASK Dipoli? Tam je Tomáš Vodička, druhý černošický trenér vybraný do šestnácky „top trenérů“ 2020. Znáte se? Spolupracujete spolu?

To je právě trenér Anežky, takže se známe. Vycházíme si spolu různě vstříc, já v zimě trénuju děti z atletiky na bruslích, když si pronajmou led a my zase, když je hezky trénujeme na atletickém oválu. Líbí se mi, jak vede Tomáš děti ke sportu. 

Co tě teď čeká a chystáš se nějak na trenérské klání?

Na naše soustředění v Nymburku přijede štáb natáčet medailonek a pak by mělo být ještě jedno kolo výběru a asi v září bude závěrečné kolo. Samozřejmě jsem si přečetl nějaké články o předchozích ročnících. Člověk o tom trochu přemýšlí, v závěrečném klání má trenér připravit nějaký trénink pro různě staré děti. Ale teď si spíš rozmýšlím různé hry na soustředění a říkám si, že by to šlo třeba použít..

Myslíš si, že to nějak změní nebo ovlivní tvojí další trenérskou práci?

Nejsem trenér, který by vystudoval FTVS. Snažím se učit od trenérů Kédi, Loziho a Karla (Robert Zahorský, Jiří Loskot a Karel Najman), hledám si informace na internetu, nebo sleduji stránky Kanadského a Švédského svazu. Jsem takovej plevelnej strom mezi trenérama, ale je určitě fajn, že tě někdo vybere, za to co děláš, že to snad má nějaký smysl a já to dělám rád. 

Michale děláš to dobře, držím palce ať se dostaneš úplně nejdál, ikdyž už teď je to skvělý úspěch.

Dík. Já si to taky nijak dál příliš nepředstavuju. Beru to tak, že dostat se mezi tolika i profesionálními trenéry z malého černošického týmu až sem je super. Můj cíl je, aby měly děti sport rádi, protože když něco děláte srdcem, děláte to na plné pecky.